V době vzniku houslí, asi tak před 400 lety, nebyli houslaři vůbec považováni za umělce. Ve srovnání s ostatními řemeslníky, jako byli řezbáři nebo intarzéři, dělali v očích ostatních spíše něco podřadnějšího.

img0017Dnešní výrobky se díky rozvoji průmyslové výroby staly spotřebním zbožím, u něhož máme problém s jeho recyklací. Ani dnešní tovární housle nejsou výjimkou. Tyto neopravitelné housle, lepené disperzním lepidlem a lakované polyuretanovým lakem, nestrkejte prosím ani do kamen, zamořili byste životní prostředí!

Vyrobit ručně kvalitní housle tedy zůstává již 400 let stále stejně těžké, a proto se výroba houslí stala uměním. Každý dnešní houslař se musí rozhodovat, do jaké míry při své práci, použije průmyslové metody a jedině on sám rozhoduje o tom, do jaké kategorie svoji práci zařadí. Ceněné jsou však jen určité housle. Nevím, jak ceněné budou v budoucnu moje housle, ale moje volba je jasná. Nechci konkurovat dokonalosti, sterilitě a chladnosti strojové práce. img0003Na začátku jsem si vyzkoušel dělat housle v sériích, používat stroje, stříkat lak pistolí s kompresorem v touze dosáhnout dokonalého výsledku. Housle byly přesné, bez chyby, uspěly i v soutěžích, ale já jsem z nich dobrý pocit neměl. Nebyly totiž hezké.

Potom jsem začal dělat to nejhezčí, co dokážu vyrobit, avšak pouze vlastníma rukama. Nepředsevzal jsem si vyrobit velké množství houslí. Nebyl by totiž problém nechat si vlastní dřevo vyfrézovat a použít několik jednoduchých strojů, které práci výrazně urychlí. Při takové práci se však používá spíše mikrometr, šuplera, imbusové klíče a autoklíče. Tím se houslař snadno ochudí o používání vlastního citu, oka, zručnosti, znalostí a také o práci s dlátem, hoblíkem, škrabkou a nožem.

Strojovou malovýrobu již rozhodně nemůžeme nazývat uměleckým řemeslem. Housle takto vyrobené vyzařují totiž něco nehezky plochého, co odborník ihned pozná a laik vycítí. Tento rozdíl ve způsobu práce také vysvětluje, proč jeden houslař vyrobí za rok šest houslí a jiní třeba i třicet.

Již slyším vaši námitku: „A co Stradivari, který udělal 500, možná až 1000 houslí !?“ Na ni mám odpověď, že Antonio Stradivari pracoval do tehdy nadprůměrně vysokého věku 93 let, ale hlavně že jeho dva synové, Francesco a Omobono, nepostavili za otcova života žádný nástroj pod vlastním jménem a oba zemřeli jen pár let po něm. Přesto, i když pominu jejich učně a tovaryše, museli být velmi pilní.

Nástroje vyrábím shodnou metodou jako houslaři před 300 lety. Každé moje housle jsou improvizací na vnitřní formu, každé jsou trochu jiné. Pokud se houslař do takovéhoto způsobu práce pustí, zjistí, že staré pracovní postupy nejsou zdaleka zapomenuty a že i „tajemství“ lakování má svůj logický historický vývoj.

img0020Několik roků jsem procestoval za vzácnými nástroji, které svým výrazným charakterem prozrazují, jak byly stavěny a jací lidé jejich výrobci byli.

Proto bych byl velice rád, abyste i vy poznali nebo alespoň vycítili, s jakým nadšením, věděním a citem své housle dělám já. Chtěl bych být na své housle hrdý i za 400 let.

 

Hezky to řekl český houslař Věnceslav Metelka:
„Až pominu, nepominou moje housle.“

Přeji vám hodně zábavy s klasickou hudbou a šťastnou ruku při výběru vašich houslí, viol a violoncell!