V pěti letech jsem začal hrát na housle a to mě později ovlivnilo při výběru povolání. V letech 1982-1985 jsem absolvoval Houslařskou školu v Lubech u Chebu (dříve Schönbach bei Eger). Už v průběhu učení jsem začal pracovat v ateliéru mého strýce Josefa Vávry (1912-1998), mistra houslaře. Byl to bezesporu on, kdo mne vyučil a nasměroval moji další cestu.

aneb Proč a jak je dělám

V době vzniku houslí, asi tak před 400 lety, nebyli houslaři vůbec považováni za umělce. Ve srovnání s ostatními řemeslníky, jako byli řezbáři nebo intarzéři, dělali v očích ostatních spíše něco podřadnějšího. Jistě se však snažili vyrobit něco hezkého a dát své fantazii volný průchod.

Dobrý restaurátor se omezuje na co možná nejmenší plochy, na kterých zůstávají stopy jeho práce. Radikální odvážné techniky dovedou znamenitě zamaskovat poškození, ale housle jsou zpravidla po takovéto opravě v horším stavu než před ní. Prosté navrácení zdraví nástroji má vliv na zlepšení tónových kvalit, aniž by bylo potřeba na nich cokoli vylepšovat.

S opravdovým restaurováním jsem se setkal na I. mezinárodní houslařské soutěži v Hradci Králové v roce 1985. V této soutěži působil jako porotce významný restaurátor pan Roger G. Hargrave, který jedno odpoledne věnoval přednášce na téma použití různých technik při restaurování houslí. Od tohoto dne jsem byl fascinován touto specializací a toužil jsem hned vyzkoušet všechny ty složité postupy. S velkým nadšením jsem se do toho také pustil a s překvapením zjistil, že výsledky nejsou takové, jaké bych si představoval.

Nástroje stavím podle svého vlastního modelu inspirovaného G.B.Guadagninim v jeho milánském období. Pro violoncella také používám modely A.Stradivariho a M.Goffrillera z období okolo roku 1700. Moje nové nástroje nejsou kopie, protože při restaurování jsem si užil kopírování až dost. Ostatně také nechci, abyste hráli přesně jako Heifetz, Primrose nebo Casals. To však neznamená, že nejsem starými houslemi silně ovlivněn.